Na okraj člověka

Slovo vydavatele při příležitosti uvedení knihy


Vojtěcha Kučery si vážím. To znamená — asi nejen v mém pojetí — něco víc, než kdybych prohodil, že ho mám rád. Rád můžete mít i náhodného spolustolovníka, tyčinku z čokolády nebo borovice. Rád můžete mít okamžitě a nezávazně. Vážit si znamená, poznat a pochopit. Mimo jiné.
V každém případě jde o hodně limitovanou edici.

Vojtěcha jsem poznal jako člověka, který je nesmírně věrný. Tomu co žije,
i tomu co tvoří. Je pro mne jedinečnou ilustrací teze, že právě soustředěnost a věrnost své cestě je ve věci tvorby podstatnější než čelo ožužlané múzami.

Při přípravě sbírky mi na mysl stále přicházel jeden všední obraz-vzpomínka na moje první dny v novém bytě v Židenicích. Vojtěch mi slíbil pomoc a já jsem ho krátce před srazem zcela neplánovaně potkal na ulici. Ty ulice pro mne tehdy byly cizí a každému je jasné, jak takové střetnutí se známou figurou zahřeje. Hned jsme nabrali kurz k nápojům. Vojtěch, tehdy už Žideničák, mi cestou ukázal co je co, a pak v místním marketu nad různým zbožím (pivy, párky, hořčicemi a sýry) držel své typické proslovy. Věcí znalé a zanícené. Nakonec mi, s citem pro měřítko, jak se na geografa sluší, pomohl poklást koberce. Večer byl naplněný. Prostor čistý a připravený…

Vojtěch je muž, který jde naproti. Blíží se neefektně, jakoby s prázdnýma rukama. Ale nakonec je někým, kdo daruje velmi mnoho…


Martin Stöhr / Skleněná louka / 11. 01. 2010


[ zpět na ohlasy