Co napsat o knize, která je nejvíc ze všeho… nevýrazná? Jistě, třetí sbírka Vojtěcha Kučery [nar. 1975] Nehybnost je sympatické a už od pohledu neotřelé umělecké dílo – co se týče jeho podoby, počínaje čtvercovým formátem a příjemně matoucí „prázdnou“ titulní stranou a konče desítkami grafických variací slova „nehybnost“, tak křehce ironickými. Pokud bychom se drželi oblíbeného klišé o dialogu veršů a výtvarného „doprovodu“, pak grafika vyhrává na celé čáře, aniž by se snižovala ke křiku. Je to snad tím, že Kučerovy verše jsou příliš ztišené? No, jak které. „Hlavně to stihnout včas!/ Hlavně to stihnout včas!/ Batoh, hůl, taška, klíč,/ vlak ještě jede: ruka na klice.// A zatím paní sedí, je a zpívá,/ zpívá si tiše, zpívá falešně –/ Slyší ji chlap a rum a chlap/ a vlak ještě jede: ruka na klice…“ – tohle věru není zajíkavý introvertní monolog. Když chce či potřebuje, umí básník rázně zčeřit své „tiché vody“, byť je výsledek někdy výhra [sebeironické Spěšně, přízračné Feérie, civilní průlom v Čeření temných hladin, kafkovský Sen o proměně], a jindy průšvih. [Proč se v nakladatelství Martina Stöhra nenašel jediný statečný, který by autora přemluvil k vyškrtnutí kýčovitých vzdechů typu Maják či Nouzový východ, které jsou o dvě tři třídy pod úrovní sbírky?] A zbytek, tedy podstatná část Nehybnosti? Dalo by se probírat příznačnými motivy, nápovědou symbolů, citovat typické pasáže… ale nějak tu na to nezbývá místo. Proč asi?