návrat

Holé pláně, holé,

holé, zapřít

se ani zrakem

nelze.

 

Znovu vše prohledat,

proslyšet,

z hlíny, z kamení

vyhulákat stromy.

 

znamení

Za clonou dnění víří se prach,

v krajinách němých a přece plných vlků.

Zuby se blýskají. Strach mizí v tmách.

Zůstávám uhranut s čelistmi v krku.

 

úchvat

Prázdnota se mstí

a vítr mává křídly ticha,

všude mrtvo,

co se mnou.

 

Nemám už ruce.

Nemám už nohy.

Příčně

v svět vědomí vůlí jen vlát.

 

Údery křiku,

kladivo ubíjí na míru hřeb,

černé díry v rytmu basy

tančí.

 

Prázdnota se mstí.

Prázdnota se mstí.

Prázdnota se mstí.

Pukám.

 

odlesky

Bílou nocí k tobě letím

křídly hvězdných vran.

Dole města, tu – proti mně – ty:

Krá! Můj! Moje! Krá!

 

e-chó

Uprostřed ticha

zvuk a hned druhý,

nesmírně

první objímá.

 

Vybušit klaksony

byť snad jen sten!

Dunící

dutá puklina.

 

do zdí

Do zdí, do zdí panikou slov biju,

doprostřed vět je vrážím,

doprostřed ulic dlážděných tmou.

Zůstat, vnímat, vždyť pro toto žiju -

 

nálety hlásek a řícení stěn,

poplašné sirény znějí.

Do zdí, do zdí panikou slov biju,

bez vůle prorazit zběsilým snem.

 

na2

Zábradlí najednou skončilo.

Muži s baterkami, pomalu,

vytrvale, najednou otvor,

ještě to přeci jen jde.

 

subjektiv

Rozlehlá síň, obrazy

v rotaci nízko nad zemí.

Vznáším se rovněž, zdá se mi,

že jimi procházím.

 

Jsou to spíš roje objektů než bodů,

průhledné krychle, zrcadla.

Zevnitř se ocitám v zániku i zrodu

totálních dějů. Jsem okem „za“.

 

bytostně

Záslovné tělo

zvedá se z řádků, objímá,

roste, vánek se mění,

na rukou, nohou chvěje se.

 

Nesčetné poryvy

sráží se v výkřik,

v bezhlesý výkřik

v bezhlesých krajinách.

 

čeření temných hladin

Nocí,

kdy tupě čekám tání,

prochází říjen,

jeho listopad.

 

A spánku není,

jen bdění bez ustání.

02:25.

Čas pro závrať.

 

tužba

Obejmi mě,

za hroty mě zebe.

Obejmi mě, pevně.

Rozdrásám se v tebe,

 

na dno tkání, cév a žil.

Přilož se. Přikládej.

Chci zas dostat úžeh!

Být píseň růže: žena, kost.

 

sen o otcově smrti / zrcadlo

Zemřel jsi poprvé

a vrátil jsi se zpět.

– Za kachlovou chodbou,

za skleněnými dveřmi

 

sedíte na postelích

a díváte se na mě. –

Zemřel jsi podruhé,

zemřel jsi potřetí,

 

zemřel jsi počtvrté

a vrátil jsi se zpět.

Okamžik

kamene.

 

vyhořeno

Teď dým, co dusí.

Hořké prozření.

Tak k čemu okap,

když není střecha?

 

Tak k čemu hrách,

když není ani zeď...

Jen žízeň,

v hrdle prach.

 

další noc

Růžové sny?

Už dávno ne!

Cepíny

do srdce.

 

Svíjet svá bezhlasí

do nohou, rukou.

Zauzlen. V prameni

jen pravé oko.

 

od a ke

Navzdory mlčení

těkám svou vibrací:

Tik – těk – klop

prstíčkem,

 

odsunout, zasunout,

klop – těk – tik

hlavičkou,

od zástěny ke zdi.

 

vývěva

Špičkový tanec,

zádušný dech.

Závratí

svět vně se blyští a hvízdá.

 

Výdechy-odsuny-přísuny-vdechy:

komory

k zalknutí

plné.

 

Zádušný tanec?

Špičkový dech?

Skrz naskrz

o sebe vše ve mně se mne.

 

píseň

Na struně stesku, lodyze

nejvyšší, kývám se, nakláním,

od země nahoru

a hlavou zase k zemi.

 

Ej, lásko! vyju já,

den za dnem takto čekáme se...

Ej, lásko! vyju já,

psem, vlkem, kojotem,

 

kde trojúhelník tvůj...

Ej, lásko! vyju já,

a měsíc vkrojený

jak včera je i dnes

 

do oblouku tmy, skrytý...

Ej, lásko! Vyju já!

Ej, lásko! Lásko!

Vyju! Vyju já...

 

čeření temných hladin

Samotná noc: noc bez názvu -

místo mě tiskneš se k prázdnému pyžamu.

Jsem jinde, vím. A smutek, že

bezmoc! Otěže?

 

Zase už spolu, přesto sám

nocí se ke dnu protrvám...

Láhev. Ticho. Prostě spíš.

Éterem zejí okna, zdi.

 

u

Vím o něm

a za večerů zpívám:

Zůstaň a nevcházej,

mám tady svůj dluh.

 

Vznáší se, kotníky

o skla oken břinká.

Nevchází. Zůstává.

Má tady svůj dluh.

 

ze mě klín

Morgány zjevů -

Sirény zel -

Zpět: Zpět: Zpět: Zpět: 

Ať zcepení!

 

féerie

Za ranního kuropění,

bděním, co se v dnění mění,

kostrovlak se žene tmou,

kostrovlak se žene tmou.

 

Podél vody, napříč větru,

desítkami kilometrů,

kostrovlak se žene tmou,

kostrovlak se žene tmou.

 

Uvnitř lidé,

já – nevím, kde -

kostrovlak se žene tmou,

kostrovlak se žene tmou.

 

Za hranou hlas,

hukot a třas:

kostrovlak se žene tmou,

kostrovlak se žene tmou.

 

v těle ní

Stínem tvým splazený a jednou pro vždy veden

třít se skrz kaluže až do samého nebe.

Dech můj líže zemská tíže,

od páteře zebe!

 

maják

Vidím tě, slyším tě,

držím tě pevně za ruku.

Kde jsi, má lásko?

Jak prozářit bílou tmu?

 

spěšně

Občas jsem natvrdlý

a máchám kolem kyjem,

abych hned za letu

směru litoval.

 

Spěšně pak zaklínám,

ať rána cíl svůj mine!

Dopadá přesně.

Pitomá.

 

hyé, na!

Ubožáku, frajere,

vlez do vlastní prdele.

Je hyení rej,

nářez vodkovej!

 

Chór:

Hnus, hnus, hnus, hnus,

odporný sliz,

hnus.

 

Jsem Génius Chlast –

Co čumíš? Se plaz!

Je hyení rej,

budeš studenej...

 

dutín

Výhřez kruhu

v zrak, hmat, pach.

Průsvěty temenem.

Město uvnitř.

 

platební komora

Utíkám

k řekám

tiše bdícím,

když táhnou se dnem pomalu.

 

U břehů

svítává.

Hladina ve svislici

vzlíná mi záři na mou tmu.

 

variace

Hlavně to stihnout včas!

Hlavně to stihnout včas!

Batoh, hůl, taška, klíč,

vlak ještě jede: ruka na klice.

 

A zatím paní sedí, je a zpívá,

zpívá si tiše, zpívá falešně -

Slyší ji chlap a rum a chlap

a vlak ještě jede: ruka na klice.

 

Krajina točí se ke vzdálenému bodu,

točí se silnice od zahrad až po dům,

točí se batoh, hůl, taška, klíč, paní,

čas, rum, chlap, chlap, ruka na klice.

 

nouzový vchod

Kdyby tak stačilo přijít

a říct, neboj se, jsem tady,

a být tu tak bytostně,

že nelze to už víc.

 

Kdyby tak stačilo říct

prostě: miluji tě.

Tam, kde za tebou nemohu,

jsme sami.

 

sen o proměně

Vidím se, jak se měním v ptáka. Nepříjemný

fyzický tlak v rukou, transformujících se

v křídla, kornatění v obličeji, zplošťujícím

se v zobák, změna a zmenšování očí.

 

Cítím se zevnitř, zároveň však jaksi bytostně

i zvenku. Děs! Poté,

co se mi s velkým úsilím daří proměnu zastavit,

začínám být přetvářen pro změnu v motýla.

 

S P. shodně usuzujeme, že za proměnami

stojí mé nové boty a chystáme se je vyměnit.

Na ulici zjišťujeme, že oba jsme pouze v pyžamu.

Při pokusu vrátit se domů nám nepasují klíče.

 

čeření temných hladin

V době, kdy mezi nádechem a nádechem

není nic než další nádech (teď!),

hladina stoupá, klesá, stoupá

ve svém kmitání.

 

Kilometr před kilometrem

nevidět konec, vidět, nevidět,

šlapat až po krk, šlapat až na dřeň,

šlapat až do morku, tma.

 

černá víla

Černá víla

tančí jako pták,

s písní

usíná nářek v dálce.

 

Slunce právě našlo mámu

a měsíc zpívá.

Něžně vlci v horách vyjí.

Teď už nikdo nepochybuje.

 

nehybnost

Vložit hlavu do srdce zvonu

a stát se jeho zvukem.

Nezměrnou vibrací k naprostým tónům

uchvět se. Uchvět se. Uchvět se.