Svým dosud posledním opusem Vojtěch Kučera [1975] pokračuje v tendencích nastoupených předchozími dvěma sbírkami: v roce 2000 vydanými Samomluvami a knížkou A hudba? z roku 2005. Připomeňme, že nepatří k autorům tvořícím rychle a lehce: střídmě užitá slova, gesta, básnické obrazy ponechávají prostor svému doznění do ticha. Vlastně ne do ticha, ale ve fantazii čtenářově, který může, ba musí Kučerovy texty doplnit a vyplnit hlasem svým – teprve takto vznikne skutečné umělecké dílo.
Už nad předchozí knihou jsem Kučeru podezíral, že některá slova jsou pro něj příliš velká, konkrétní a zavádějící [svádějící na scestí: zužující mnohost a možnosti výkladu]. Ona názvem inzerovaná hudba tedy možná signalizuje přechod k jakémusi básnickému informelu, který ovšem neznamená rezignaci na řemeslnou zručnost či osobitý rukopis, ale nabízí kulisy a návod pro vlastní hru čtenářovu – řekněme, že o chuti pokrmu zde rozhoduje také tvar a kvalita lžíce. Dílo zůstává provždy nedokončené, otevřené vždy novým a novým realizacím.
Nehybnost jde ještě dále, například v oné otevřenosti máme podobu vlastně několikerou – tradiční básně jsou v knize doplněny typograficky řešeným cyklem „Protistrana“, v němž je zdánlivá nehybnost původního schématu rozhýbána posuny pomyslného rastru [tyto pohyby zřetelněji vyniknou při „promítání“ sudých stránek knihy]. Sbírka je navíc doplněna vloženým [typo]grafickým listem se zašifrovaným poselstvím: „BYTOST SE HNE NEHYBNOST TNE TEBE 2008.“ Otvor v obálce se stejně dobře může stát průstřelem, černou dírou i ukazatelem zvoucím dovnitř, snad i k jiným možnostem kdesi za. Třeba na internetových stránkách www.nehybnost.cz, kde navíc najdeme i autorskou zvukovou realizaci textů a sbírku doplněnou fotografiemi vypouklých silničních zrcadel (opět jde o signál přesahu za: tentokráte za viděné) a futuristickými hluky.
Ve valné většině konvenčních básnických textů nalezneme tento postup: od psychického stavu k existenciální situaci, následně pak k jejímu slovnímu vyjádření a básnickému přepodstatnění. Veškerá aktivita vychází nikoliv z nějakého pestového vnějšího děje, kypivě se rozžívajícího do rozličných možností a faset, ale spočívá na bedrech vnímajícího a reflektujícího subjektu, je jeho vnitřním ustrojení a dění se, v rozlehlosti jeho vnitřních prostor, v nichž ono vnější nejen rezonuje a koření, ale vlastně z nich také podstatně vyrůstá, zatímco do prostoru mimo subjekt přeznívá výkřik, echo, stín ze slojí tam uvnitř. Je v tom jistě odvaha přijít s poezií, v níž se tak ostře a doširoka rozevírají nůžky mezi pojmenovávaným a pojmenovávajícím, mezi v úplnosti nesdělitelným individuálním prožitkem a jeho zobecněním v básnickém slovu a obraze: vždy půjde o nápodobu, odlesk a stín – ale svojí působivostí se úpěnlivě dožadující původní mohutnosti, evokativní síly, důsažnosti přímo fyzické, životní: „Rozlehlá síň, obrazy / v rotaci nízko nad zemí. / Vznáší se rovněž, zdá se mi, / že jimi procházím.“
Pokud ovšem čtenář chce vstoupit a zaujmout stanovisko, lehce se může stát, že ho nebude mít z čeho vyvodit. Jen nepatrný posun – gesto sotva zřetelné – stane se nápovědou [pokud ho vůbec zahlédne].
Jsou však také místa, kde není zapotřebí doplňovat a luštit. Záhy vyjde najevo, že jde o taková, u nichž obnažování a osekávání dospělo až ke klišé: tam, kde individuální [v úplnosti tedy nepřenosná] zkušenost byla nahrazena literaturou; v takové chvíli bývá sice Kučerova poezie vskutku srozumitelnější, nicméně také zdobnější a sémanticky poněkud vyprázdněná: víme, co máme pod jejími obrazy hledat; víme to již dlouho a odjinud [„Zuby se blýskají. Strach mizí v tmách. / Zůstávám uhranut s čelistmi v krku.“].
Problém nastane také tehdy, pokud redukcí vznikají termíny obsáhle abstraktní, za něž není možno dosadit osobní zkušenost a za nimiž těžko hledat nějaký individuální prožitek [„Prázdnota se mstí“]. Domnívám se, že právě takovýto prožitek stavu existenciálně-psychického měl tu být materializován do slov a veršů; respektive že se tu důsledněji a důrazněji mělo hovořit o oné dvojí nemožnosti: nemožnosti mlčet a nemožnosti sdělit [„Do zdí, do zdí panikou slov biju“].
Snad právě tato nemožnost je nakonec hlavním zdrojem nehybnosti více než tlak vnějšího světa, který omezuje prostor pohybu a destruuje vnitřní ustrojení subjektu [„Skrz naskrz / o sebe vše ve mně se mne“). Možná právě proto se nelze prolnout a ztotožnit ani s bytostí sobě nejbližší [„Tam, kde za tebou nemohu, / jsme sami“], neboť se pokaždé prolínají jenom vnější výhonky vnitřních rozloh.
K jejich průzkumu nabízí Kučera čtenáři situace sice obtížně představitelné a realizovatelné [„Vložit hlavu do srdce zvonu / a stát se jeho zvukem“], mám nicméně za to, že bychom se o to měli alespoň pokusit. Abychom například zjistili, jak daleko někdy bývá od prožitku ke slovu, jak příliš mnoho jsou tato slova ušpiněna svým letitým užíváním [jak nesnadné a nejisté bývá naše úsilí zbavit je těchto nánosů] a jak málo si odnášejí z nás samých.